Jak se dostala do Maříže Alena Schulz?

Od Anastázie Harris

(V Maříži poprvé v listopadu 1994)

Jak si se do Maříže dostala? 

Poznala jsem v Praze studenta Vídeňské akademie, láska na první pohled. A on mi řekl, že musí do nějakého města - Šlavoniče, že tam bude u jednoho filmu dělat asistenta režie. Koncem října odjel a já se vypravila ho po dvou týdnech navštívit. Přijela jsem v osm večer do Slavonic, byla už tma. Ráno jsem vyšla z hotelu a měla jsem pocit, že jsem se ocitla pětset let zpátky v čase, město mě uchvátilo.
Když natáčeli, nudila jsem se a dočetla jsem se v Besídce, že v Maříži, nějaké vesnici poblíž, se dá strávit odpoledne malováním hrnků. V první zatáčce se mi otevřel pohled na celou vesnici: mlha, mrholilo, hnijící listí poletovalo a Maříž vypadala jak po bombardování. Mně vystříkly slzy z očí a nějaký vnitřní hlas mi řekl: Tak seš doma!

A já: Jaký doma??? Tady já doma nebudu nikdy! Tady je to hrozný, vypadá to, jako by tu zrovna skončila válka. Ale pak pokaždé, když jsem jela z Vídně do Prahy, putovala jsem přes Maříž a Slavonice, seznámila jsem se tu se zajímavými lidmi. Došlo mi, že můj život bude pokračovat tady. Můj vnitřní hlas měl pravdu.

Proč se ti v Maříži líbí?

Jsem tu zvyklá, žiju tady trvale už skoro třicet let. Koupila jsem rozpadlý statek, který jsem opravila a jsem v něm doma. Když jsem sem přišla byl tu ráj na Zemi, skoro nikdo tu nebyl. Můj pejsek chodil po ulici, jak ho napadlo, byla tu příroda, klid a milý lidi, co dělali kumšt. Cítila jsem se tu dobře. Teď je to tu v létě už trošku divoký a hodně turistů. Tady už zůstanu, nikde není líp. Do města nemůžu, je mi tam těsno.